Řemesla bývala v minulosti nutnou součástí života lidí, byla zdrojem obživy nebo sloužila pro obstarání základních potřeb. Česko-německé pohraničí vždy mělo velmi specifické přírodní podmínky, které zapříčinily, že se zde příliš nedařilo zemědělským plodinám, a proto býval tento kraj velmi chudý. K výraznému zlepšení situace došlo během 15. a zejména 16. století díky rozvoji těžby cínových a stříbrných rud. Ovšem úpadek hornictví v 17. století se opět negativně podepsal na životní úrovni místního obyvatelstva, které si muselo začít hledat nové zdroje obživy. Proto v tomto příhraničním regionu postupně vznikala celá řada domácích rukodělných výrob a živností. Bylo to např. paličkování krajek, výroba dřevěných hraček, lžic, hudebních nástrojů, hřebíků, přezek a prýmků, šití punčoch a rukavic, výroba knoflíků, kartáčů a hřebenů. Většina těchto řemesel vlivem rozvoje tovární velkovýroby zanikla, pojďme si je proto připomenout.

 

Svatební šaty císařovny Alžběty

 

Paličkování krajek je tradiční umělecké řemeslo německé i české strany Krušných hor, které je živé ještě dnes. Počátky této krušnohorské tradice byly spojeny s rozvojem hornictví, kdy se zde těžilo stříbro, cín a další rudy. Přirozeně vzrůstal počet lidí, kteří přicházeli pracovat do dolů. Dolování rud však nenabízelo zaměstnání pro ženy. Hornické rodiny většinou nevlastnily pole ani dobytek. Ženy se tak staraly jen o malou domácnost, což jim umožnilo věnovat se i jiné činnosti. Mnohé manželky horníků tkaly a paličkovaly ozdobné prýmky a jednoduché krajky. Počet lidí, kteří se v Krušnohoří zabývali paličkováním, stále stoupal a po vyčerpání rudných zásob v krušnohorských dolech zůstalo paličkování krajek často jediným zdrojem příjmů.

Výsledky této časově náročné práce pak byly používány jak v módě u dvorské šlechty, tak u bohatých měšťanů. Místní šité krajky si záhy získaly mezinárodní ohlas. Byly zde zhotoveny svatební šaty císařovny Alžběty nebo krajky pro pražského kardinála. Během 17. a 18. století získaly takovou pověst, že byly napodobovány v Anglii, Skotsku a v Irsku.

 


Rukavice z Abertam na olympijských hrách

 

Výroba rukavic měla svou tradici již od počátku 19. století, a to v Abertamech na Karlovarsku. Malebné horské městečko zažilo slavné časy především v dobách těžby stříbra a cínu. Vlivem útlumu těžby našli obyvatelé hornického regionu obživu v rukavičkářském řemesle. K tradiční výrobě jistě přispěl i fakt, že se zde běžně chovaly kozy a ovce, jejichž kůže jsou pro výrobu rukavic oblíbeným materiálem.

Během téměř dvousetleté historie místního rukavičkářství sídlily dílny skoro v každém domě. O rozvoj a věhlas rukavičkářského řemesla se postaral místní rodák Albert Eberhardt, když založil první rukavičkářskou dílnu. Z původní domácí výroby postupně vznikly větší rukavičkárny, které se následně spojily v jeden státní podnik. V dobách největšího rozmachu rukavičkářství zaměstnávaly jednotlivé abertamské dílny až jedenáct tisíc lidí a abertamští rukavičkáři brzy patřili k nejlepším na světě. V roce 1972 je s sebou dokonce vezla česká výprava na Zimní olympijské hry v japonském Sapporu. V 90. letech minulého století ale začalo řemeslo upadat a definitivní konec výroby nastal v roce 1998.

Abertamy nebyly zdaleka jediným městem, kde doly vystřídal textilní průmysl. Textilní výroba se uchytila také na Ašsku. Původně šlo hlavně o rukavice pletené, po válce se začalo i s výrobou stříhaných. Jako výrobní materiál se používala bavlna, rukavice se na závěr zdobily různými předměty nebo se jejich broušením imitovala kůže.

Dnes připomíná slavnou historii Rukavičkářská expozice na arbetamské radnici. Aktuálně je v ní k vidění na tři sta vystavených předmětů. Patří k nim nejen rukavice a ukázky materiálů, ale také mnoho nástrojů a strojů sloužících k jejich výrobě. Nechybí ani dobové fotografie, které pomáhají dokreslovat historii rukavičkářství v Krušných horách. O jednu z nejvýznamnějších sbírek rukavic na světě pečuje také muzeum v západočeském Aši. Jedná se zároveň o největší sbírku na světě, dnes čítá počet jednotlivých kusů 20 tisíc.

 

 

Cínařství ve stylu rokoka

 

V souvislosti s těžbou a výrobou cínu musíme zmínit také řemeslo, které je nesporně jedním z nejpozoruhodnějších řemesel Čech, cínařství. Jeho mimořádně vysokou úroveň dokládá mnoho dobových svědectví. Všechna se shodují v chvále širokého sortimentu, umělecké úrovně zpracování a materiálové kvality karlovarského cínového zboží.

Historie zpracování cínu je velmi stará – odlévání cínu do forem znal již antický Řím, později funkci výrobce cínových předmětů převzaly kláštery. Největší rozkvět cínařství zaznamenal Karlovarský kraj v 17. – 18. století. Zdejší mistři cínaři byli proslulí uměleckou úrovní své práce. Výrobky si nejen odlévali a zpracovávali, ale také navrhovali. Základním předpokladem úspěšnosti cínařského řemesla byla kvalitní surovina, která pocházela především z revírů v Horním Slavkově, Horní Blatné a ze Hřebečné. Zdejší cín byl prvotřídní, čistý a jemný.

Řemeslného a uměleckého vrcholu dosáhlo karlovarské cínařství ve 2. polovině 18. století, zejména pak v období výtvarného stylu rokoka. Hospodářský soumrak kdysi slavného řemesla v neméně slavném lázeňském kraji pak nastal kolem roku 1830, kdy karlovarské cínařství už nemohlo trvale konkurovat rychle se rozvíjejícímu regionálnímu porcelánovému průmyslu.

A jaké výrobky byly nejčastějším výsledkem práce cínařů? Bylo to především kuchyňské nádobí a náčiní, talíře, hrnce, konvice, holby, poháry, omáčníky, slánky, lžíce a naběračky, oltářní svícny a křtitelnice, kropenky, krucifixy, umyvadla. Produkce zboží karlovarských cínařů směřovala hlavně do dalších částí monarchie, do Bavorska, Pruska, Polska a Ruska. Řadu výrobků si zakoupili zdejší lázeňští hosté, a tak zboží putovalo i jinam do Evropy.

 

 

Dechové nástroje, co dobyly svět

 

V podhůří Krušných hor má výroba hudebních nástrojů dlouhou tradici. Za skutečnou kolébku výroby instrumentů můžeme považovat město Kraslice. První smyčcové nástroje se zde začaly vyrábět již na počátku 17. století. V 18. století zareagovali krasličtí hudební nástrojaři na rozkvět orchestrální hudby a vedle houslí začali vyrábět také hudební nástroje dechové. Výroba v Kraslicích se rychle rozšířila a vznikaly zde četné drobné i větší továrny, které působily na domácím i zahraničním trhu. Právě tehdy si Kraslice získaly věhlas především jako místo první sériové výroby foukacích harmonik na světě. Mezi dvěma světovými válkami existovalo v Kraslicích 59 výrobců hudebních nástrojů. K největším patřily továrny Bohland & Fuchs, Huller&Co., A.K.Hüttl, Julius Keilwerth, Karl Püchner, Adolf Rölz, Ant.Kohlert a další. Další vývoj Kraslic byl katastrofálně ovlivněn druhou světovou válkou, kdy převážná část zručného a talentovaného obyvatelstva byla donucena k odchodu. Tito lidé si s sebou vzali to nejcennější, know-how, generacemi nashromážděné zkušenosti, píli, trpělivost a um, jak dobré nástroje vyrábět.

Těsně po skončení války vzniklo ze zbývajících firem a jedinců výrobní družstvo AMATI, které bylo po komunistickém převratu v roce 1948 znárodněno. Nedostatek kvalifikovaných pracovních sil vedlo k tomu, že byla založena učňovská a průmyslová škola. Až v 60. letech se pomalu začalo dařit pronikat na mezinárodní trhy a Kraslice se postupně staly hlavním místem výroby dechových a bicích nástrojů v Česku. Po privatizaci v roce 1993 zápasila firma s levnou asijskou konkurencí, s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků i obchodních styků a několikrát změnila majitele. V současné chvíli je bohužel v insolvenci.

Přesto, že se v Kraslicích vždy soustředili na tradiční hudební nástroje, vytvořili místní výrobci i několik unikátů. Mezi ně patří například “Maxituba”, která je zapsaná i v Guinnessově knize rekordů. Byla postavena v Kraslicích v továrně Bohlad & Fuchs v roce 1910 a byla určena pro světovou výstavu v New Yorku v roce 1913. Tuba je hratelná, musí však k tomu být dva. Jeden na “foukání” a druhý na hraní.

Také Luby u Chebu proslavila výroba hudebních nástrojů, tradice výroby těch smyčcových je stará už více než tři sta let. Lubský Strunal se zaměřoval především na kontrabasy, pyšní se dokonce vynálezem unikátního cestovního kontrabasu se sundavací hlavicí. Bohatý je i depozitář místního muzea, kde jsou nástroje z celého světa od Indie až třeba po Japonsko nebo Koreu. Většina nástrojů pochází ze soukromých sbírek místních obyvatel.