Jako socialistický realismus, známý také pod zkratkou sorela, bývá označován umělecký směr, který byl v minulém století schválen Sovětským svazem jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění, hudbu a architekturu. Ideově vychází z oslavy vládnoucího režimu, má slavnostně poukazovat na jeho úspěchy v reálném životě lidí. Časově je vznik sorely úzce svázán s nástupem režimu po r. 1948, ale je podmíněn i obecnými směry v architektuře světové.

Tato architektura se vyznačuje zástavbou podle antických pravidel kompozice, se silným důrazem na symetrii a pravidelnost městského půdorysu. Charakterizují ji široké hlavní bulváry a vedle nich uzavřené, velké a klidné dvory, vše s velkým množstvím zeleně, s domy výrazně dekorativně zdobenými přírodními, historickými a u nás v té době samozřejmě i budovatelskými motivy, se sgrafitovou a sochařskou výzdobou, ozdobnými mřížemi a zábradlím balkónů, to vše často inspirované lidovou architekturou, u nás zejména jihočeskou. V barevnosti se prosazovaly světlé pískové a okrové odstíny barev, v kombinaci s červeno-hnědou a bílou.

Po sametové revoluci, kdy se opět obnovila turistika v oblasti Zelené hory, dříve známé jako Annenberg, nejprve výletníci objevili Bismarckovu rozhlednu a poté jejich pozornosti neušly ani pozůstatky kostela Svaté Anny, které se nacházejí při cestě k rozhledně. V roce 1992 byly vyznačeny původní základy kostela i přilehlých budov s částí sklepení a místo bylo upraveno. Z místního zaniklého hřbitova sem byly umístěny některé zachovalé náhrobní kameny a na památku byl vztyčen mohutný dřevěný kříž. Nedaleko se nachází také část památníku obětem 1. světové války. Udělejte si tam krátkou zastávku po cestě na rozhlednu. Určitě nebudete litovat.

Ve světě je tato architektura známá jako tradicionalismus, v Německu zase jako poválečná moderna. Stavby v tomto stylu naleznete v Rakousku, Maďarsku, Polsku, Německu, Francii. Nejznámějšími a nejvýznamnějšími zástupci architektury sorela u nás, jsou města Havířov a Ostrava-Poruba, vybudovaná při rychlém rozvoji těžkého průmyslu na Ostravsku. Takzvanou sorelu najdete ale i na Karlovarsku, a to ve městech Ostrov a Horní Slavkov.

Ostrov nad Ohří

Dnes druhé největší město Karlovarského kraje nebývalo vždy tak velkým městem jako v posledních padesáti letech. V roce 1930 žilo v Ostrově nad Ohří méně než 3000 obyvatel. Po skončení 2. světové války a nástupu komunistů k moci bylo ale rozhodnuto, že se Ostrov stane spádovým sídlištěm pro potřeby nedalekých Jáchymovských dolů. Domov tady mělo najít několik tisícovek pracovníků tehdejšího strategického dodavatele uranových rud. V samotném Jáchymově totiž nebylo pro tolik lidí místo.

Budování města začalo zkraje 50. let – jak jinak než v duchu socialistického realismu. První územní plán v roce 1954 počítal s tím, že doslova na zelené louce v Ostrově vznikne sídliště pro 16 tisíc obyvatel. To bylo ale tehdejšímu režimu málo. Plán byl přepracován na kapacitu 19 tisíc lidí a o rok později dokonce na 25 tisíc obyvatel. Na výstavbě města se podíleli svou otrockou prací tisíce politických vězňů. Staveniště byla obehnána vysokými ploty stejně jako věznice a za pouhých osm let se tak Ostrov rozrostl o 20 000 obyvatel a na krátký čas se stal i městem okresním.

Nové město mělo vzniknout podle oslnivého plánu, který nezapřel inspiraci sovětskými vzory a renesančními ideály. Hlavní architekt Jaroslav Kraus chtěl v Ostrově vytvořit doslova nové funkční město s pravoúhlými komunikacemi, kde by zeleň doplňovala jednotlivé obytné okrsky. Výstavba pokračovala po jednotlivých etapách a každá z nich měla vlastní styl. Až do současnosti je toto rozdělení v novém Ostrově patrné. Urbanisticky geniální přísně pravoúhlý systém města se skládá z vnitrobloků svrchu připomínajících obrazce pavouků nebo žebříku. Každý z nich je navíc vybudovaný jako parter francouzské zahrady. Ostrov se díky tomu řadí k našim nejzelenějším městům. Aby se horníci cítili jako páni, nešetřilo se na dekoracích. Najdete tu renesanční psaníčka či zdobné motivy nad vchody do domů. Unikátní výzdoba budov ale po různých opravách postupně mizí pod nánosem nových fasád. Nešetrných zásahů byl ušetřen památkově chráněný Kulturní dům – největší představitel sorely v Ostrově připomínající spíše klasicistní zámek. Jeho vrchol zdobí Budovatelské sousoší vytesané třídním nepřítelem Jaroslavem Šlezingerem v době, kdy jako muž určený k likvidaci pracoval v takzvané Věži smrti. V době svého vzniku patřila budova k nejmodernějším kulturním stánkům v naší zemi náležitě vyzdobeným podle hesla: Já jsem horník a kdo je víc. Díky tomu byla připravena dělnická třída vítat své komunistické předáky s neskrývaným nadšením. V 60. letech ale rozmach Jáchymovských dolů skončil, uranové rudy se začaly těžit i na jiných místech a další výstavba v duchu sorely skončila.

Horní Slavkov

Bohatou uranovou minulost má i město Horní Slavkov. Jak se píše v místní kronice: ,,Do města přichází neustálý proud brigádníků, protože je potřeba těžit tisíce tun horniny, aby byl zlomen atomový monopol imperialismu.“ Počet obyvatel začal skutečně razantně stoupat v padesátých letech podobně jako v Ostrově. Obě města toho mají vůbec hodně společného. I na výstavbě Horního Slavkova se podíleli muklové z uranových dolů pod taktovkou architekta Krause a vzájemná podoba se odráží i ve výzdobě kulturních domů. Oba jsou osvětleny originálními lustry ze sklárny v Kamenickém Šenově a krášlí je skleněné vitráže s výjevy ze života dělníků. Přestože město Horní Slavkov není nikde uváděno jako příklad socialistického realismu, patří k jeho nejvýznamnějším urbanistickým a architektonickým celkům v naší zemi. Dominantou města je bývalý hotel Tatran. Od něj vede jižní osa ven z náměstí symbolickou slavobránou s trojicí vstupních otvorů.

Ani Horní Slavkov, ani Ostrov se dosud nestaly památkovou zónou, ale pokud máte rádi (ne)tradiční architekturu, obě města stojí určitě za návštěvu.