Figura a portrét dominují v tvorbě Květy Manhartové od konce 50. let 20. století. Nejprve v přísně realistické podobě, postupně se začíná její styl uvolňovat a v šedesátých letech kromě portrétů vznikají i první figurální kompozice.
Tvorba autorky se v normalizačním období 70. a 80. let (jako mnoha jiných) ocitla na okraji oficiálního uměleckého dění. Vystavovala jen sporadicky, např. s přítelkyní sochařkou Miroslavou Novou v kulturním domě Luna v Plzni v roce 1976. O pět let později se jí ještě podařila uspořádat samostatnou výstavu v legendárním Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze (1981). Naplno se mohla realizovat ale až po roce 1989, kdy se stala členkou skupiny P 89, založené známou trojicí plzeňských malířů Karel Frauknecht, Miroslav Tázler a Jiří Patera. V současné době je prezidentkou této skupiny a členkou Unie výtvarných umělců Plzeň. V letech 2007 až 2009 byla její předsedkyní. Stala se kmenovou autorkou Galerie města Plzně, intenzivně vystavovala v Česku i v zahraničí, její díla začala být zařazována do veřejných sbírek.

Veřejnost zná v novém tisíciletí Květu Monhartovou díky četným autorským i kolektivním výstavám jako portrétistku, kreslířku a malířku, rovněž jako básnířku. Svými prvními publikovanými básněmi zaujala čtenáře i odbornou kritiku. Její malířský i literární projev se vyznačuje odvážnou zkratkou a nadsázkou. Témata a leitmotivy pro svá díla nachází v bezprostředním okolí, zajímají ji fatální příběhy lidských životů, zkoumá chování jedince v mezních situacích, ale rovněž dokáže s kritickým a někdy i ironizujícím nadhledem reflektovat všední události. Snaží se odkrýt nitro, charaktery a duševní hnutí svých modelů. Proto její portréty i figurální obrazy byly a jsou psychologickými sondami a úvahami o lidském bytí. Podávají výpověď o odvěkém údělu člověka a jeho vazbách k nejbližším lidem ve svém okolí a zároveň jsou v globálním měřítku i obrazem všelidské komedie.

Theatrum mundi můžeme v obrazech Květy Monhartové vnímat téměř doslova. Inspirace divadlem ve všech jeho podobách je patrná zejména v jejích posledních cyklech, jejichž základem se stal čtverec otáčený v polyptychu do výsledné rovněž čtvercové podoby. Větším souborem těchto prací se autorka poprvé představila na své jubilejní výstavě v Muzeu Kampa a v Galerii Jiřího Trnky v Plzni v roce 2018 a od té doby ho neustále rozšiřuje a ukázky z něj pravidelně zařazuje na skupinové výstavy (například skupiny P 89). Pozadí konkrétních polyptychů bychom mohli dohledat v inscenacích Divadla J. K. Tyla v Plzni, například v baletu Spartakus nebo Romeo a Julie, ve Fibichově opeře Nevěsta Messinská, činoherním dramatu Mefisto či krvavé tragédii Caligula.
Už jeho prezentace na výstavě Neurčitost příběhu v Muzeu Kampa v Praze ukázalo, že její dílo představuje jeden z vrcholů současné malířské produkce nejen plzeňského regionu, ale i osobitý přínos v kontextu celé české figurální malby.