Lázeňský trojúhelník jsem chtěla jako velká milovnice saun a celé spa kultury navštívit už snad věčnost. Proto, když se letos naskytla příležitost a Živý kraj (Destinační agentura pro Karlovarský kraj) nás v rámci kampaně #mozaikazazitku pozval Karlovarsko objevit, měla jsem velkou radost a hned jsme společně začali spřádat plány. Poněkud menší nadšení to vzbudilo v mém manželovi, jehož představa o skvěle strávených prázdninách je víc…orientovaná na domácí prostředí. Nezapomněl mi okamžitě vmést do tváře, že Karlovarsko je minimálně 6 hodin autem a když si přidám ještě hodinu a kousek, budeme za stejnou dobu na Jadranu…

Na rozdíl od něj ale považuju řízení za zábavu, a tak se přeci jen samozřejmě jelo. Navíc jsme spolu už přes půl roku ve dvou nikde nebyli, a lázně jsou perfektní příležitost, jak strávit trochu času spolu. Ani jeden jsme ve Varech, ale ani nikde v okolí dřív nebyli a bylo nejdřív ze všeho potřeba rozmyslet si, kde bychom chtěli trávit nejvíc času. Zkrátka kde si postavíme základnu. Oba vyhledáváme spíš klid a odpočinek a rozhodně nepotřebujeme být v centru akční zábavy. Volba tak velmi rychle padla na Mariánské Lázně, které poskytují na rozdíl od Varů intimnější atmosféru, ale přesto to tam, sic trochu pomalejším tempem, žije a rozhodně tam, jak se říká, „nechcípl pes“. Ne, že by na tom každému záleželo, ale „instafriendly“ prostředí je tady taky zaručeno. No a kromě toho, se tady taky nachází jeden klenot, který jsem si chtěla navštívit úplně nejvíc. Ale popořadě.

Ubytovali jsme se v hotelu Ensana Nové lázně, který beze sporu patří k těm nejkrásnějším v Mariánských Lázních a v průběhu věků se v něm ubytovávali i slavní filozofové, skladatelé a dokonce i státníci. Historické interiéry mě okamžitě dostaly, a to jsem popravdě nikdy hotely v tomto stylu nevyhledávala. Asi na to mělo vliv i to, že spousta tam toho byla původní a všechno to do sebe nádherně zapadalo. Ale my jsme rovnou v pokoji nahodili župany a běželi na první proceduru. Teda hned po tom, co Kamil sehnal ve městě plavky, které si do lázeňského města (!!!) nevzal. Načež jsme teda zjistili, že na minerální koupel se plavky nenosí. Tehdy mi došlo, že ačkoli miluju moderní wellnessy a myslím, že už jsem něco viděla, klasické lázeňství je pro mě zatím velkou neznámou.

Pro ty z vás, kteří jsou na tom podobně – minerální koupel spočívala v koupání ohřáté vodě z místního pramene. Není to zrovna nejvoňavější, ale jinak je to ohromně příjemné a má to pozitivní vliv na srdce, ledviny, prokrvení pokožky, a jako většina lázeňských procedur, to taky působí úžasně antistresově. Po dvaceti minutách v teplé perlivé vodě následuje ještě desetiminutový suchý zábal.

Po koupeli jsme už oba spěchali do přízemí – totiž do Římských lázní. Na ty jsme se (doopravdy oba) těšili určitě nejvíc. A nezklamaly. Neskutečný původní interiér, nad kterým se tajil dech a atmosféra, kterou byste v moderních wellnessech popravdě jen těžko hledali. Zároveň tam nebylo skoro ani živáčka, což pro mě bylo při velikosti hotelu a kráse tohoto koutu popravdě nepochopitelné, ale milé překvapení. Kachličky, sloupy z mramoru, mosazné doplňky, tyrkysovou vodu a jen omezený počet lehátek doplňovaly rovnou dvě části se saunami. Jedna plavková a jedna bezplavková, což v praxi znamenalo, že jsme měli saunu vždycky jen pro sebe. V hotelu je převážně zahraniční klientela a jak jsem nedávno zjistila, pro mnoho národů je nepředstavitelné jít do sauny zcela nahý, byť v prostěradle. Jak říkám, nám to ale zdaleka nevadilo, protože do bezplavkové sauny tak kromě nás nechodil v podstatě nikdo.

Za nedlouho nás ale čekala komentovaná prohlídka městem, na kterou se nám popravdě z teploučka a pohodlíčka lázní moc nechtělo. Nakonec jsme si ji ale s paní průvodkyní moc užili a já bych ji rozhodně doporučila každému, kdo do Mariánek přijíždí tak nepolíbený lázeňstvím a vůbec Karlovarskem, jako my. Večer jsme ještě zakotvili v restauraci Laver’s a já jsem neodolala a dala si po dlouhé době zase někde výborný krvavý steak. Pak už nás čekaly jen postele v historickém pokoji, protože ráno jsme si chtěli přivstat a stihnout před objevováním okolí start dne v Římských lázních, kterých si prostě asi ani nejde užít do sytosti.

Čekala nás pak prohlídka zámku Kynžvart, což byla aktivita, kterou jsem vybrala hlavně kvůli Kamilovi, který kromě matiky učí i dějepis a historie ho fakt baví. Nakonec nevím, kdo z nás si to užil víc. Já jsem zjistila, že prohlídka zámku nemusí být jen zívačka, ale že i mě to může fakt moc bavit. Dali jsme si nakonec oba okruhy a upřímně nevím, který vám doporučit víc. Na první dobrou je zajímavější určitě okruh č. 2 se sbírkou kuriozit knížete Metternicha, kde mi vyrazily dech třeba mumie (jak lidské, tak krokodýlí) a bible, ze které se modlila Marie Antoinetta jen pár vteřin před svou popravou. Jenže na druhou stranu, bez návštěvy zlaté jídelny (která je zase součástí okruhu č. 1) byste prostě odejít neměli. Nadto je zámecký park skoro nekonečný, plný zajímavých zákoutí a pokud jste hráči golfu, tady si přijdete taky na své.

Následně jsme zamířili na nedalekou naučnou stezku Kladská, která se lesem po dřevěném chodníčku klikatí přes rašelinitě a okolo Kladského rybníka. Nádherná příroda, která má opravdu docela jiný ráz než naše slezské lesy. Vhodná i pro děti nebo kočárky. Jedinou zradou tady potenciálně může být absolutní nepokrytí jakýmkoli operátorem, a tedy i nemožnost zaplatit kdekoli v okolí kartou. Ačkoli jsme o tom věděli, naše stavy hotovosti jsme tomu připravili trochu nedostatečně, a tak jsme mohli ochutnat jenom hříbkovou polévku v penzionu Kladská, který je v širokém okolí vyhlášený svou zvěřinou.

Po procházce jsme se vrátili do Mariánek, které jsme ještě nestihli dostatečně prozkoumat. Chyběl nám ze seznamu hlavně výjezd lanovkou nad město. Kromě rozhledny je tam toho mnohem víc, ale my jsme stihli hlavně park Boheminium, kde jsou vystaveny dokonale detailní miniatury našich historických staveb. Jediné, co bychom mu mohli my z východu vyčíst, byl fakt, že mezi 70 stavebními i technickými památkami z Česka, se našly jen asi 4 na Moravě a přímo od nás, všude opomíjeného Slezka, tady nebyla ani jedná. Ale spolkli jsme křivdu, k tomu místní výborné hambáče a šli okolo obůrky Hvozd směrem na rozhlednu Hamelika a z ní už pak přes les dolů, rovnou do hajan.

V neděli nás totiž čekal výlet do samotných Karlových Varů. Odstartovali jsme ho ve sklárně Moser, o které, pevně věřím, neslyšíte prvně, protože má světový věhlas. Kromě prohlídky samotné výroby jsme viděli i nejikoničtější kousky a vyslechli si i kus historie, která byla, ostatně jako vše, nejvíc poznamenaná válkou a socialismem…

Pak jsme auto odstavili podél cesty v blízkosti hotelu Richmond, kde je nejlevnější parkování v centru, a to za 80,- na den. Za tenhle (a spoustu dalších tipů) musím moc poděkovat svým sledujícím. Dost nám to usnadnilo život, protože parkování v turistických oblastech je moje noční můra. Krátkou procházkou jsme se pak dostali do centra, ke kolonádám a pramenům. Samozřejmě jsme nevynechali Vřídlo a opravený bazén Thermalu, který jsme bohužel nestihli otestovat na vlastní kůži. Mimochodem, vyhlídku na Thermal a Vary najdete tak, že projdete koridorem hotelu do Saunie, tam vyjdete východem ven, popojdete pár metrů do kopce a et voilá, máte to jako na dlani. A cestou se svezete výtahem, který jede šikmo! Šikmo! Že jste taky vždycky doufali, že něco takového fakt existuje a není to jen fantazie Willyho Wonky?

Hned potom, co jsme zhltli dokonalou italskou pizzu (Pizzeria Napoletana), jsme si vystáli řadu na lanovku a vylezli na rozhlednu Dianu. Pak jsme si vybrali tu delší cestu lesem a vylezli skoro přesně před muzeem Becherovky. Ostatně lesy jsou tady v naprosto těsné blízkosti města snad ze všech stran. To, uznávám, trochu závidím. U nás se do lesa bez auta (nebo alespoň kola) nepodíváme.

A Becher? Já se jako jediný člověk ze skupiny přihlásila, že jsem ho ještě nepila. Paní průvodkyně mě pochválila, protože ochutnat Bechera v House of Becher je prý ten nejlepší začátek. 😀 Jenže to tak úplně nedopadlo, protože po interaktivní prohlídce jsem se před ochutnávkou musela rozhodnout, jestli si zážitek dám se vším všudy, nebo půjčím svoje nové auto Kamilovi. Dopadlo to tak, že Kamil si po 9 malých panácích (dostal i celou mou ochutnávku) užil krásný večer. Ale já jsem si Becherovku dovezla domů, takže o moc nepřijdu. Mimochodem, prohlídka domu Jana Bechera nás dost možná bavila v Karlovkách úplně nejvíc.

Poslední dopoledne nás čekalo opravdové vyvrcholení výletu. Koupel v královské kabině. Ta je, stejně jako Římské lázně, celá původní, a kromě dechberoucí novorenesanční výzdoby obsahuje i původní vanu, ve které se koupal anglický král Edward VII. před necelými 130 lety. Byl to, hlavně pro mě, myslím zážitek na celý život. Kamil je obecně menší požitkář než já, ale sám uznal, že tohle fakt stojí za to. Pak už nás čekalo jen těžké loučení s lázněmi a vydali jsme se na cestu domů.

Se spoustou nových společných zážitků, odpočatí a nabití na nový školní rok a o tři porcelánové lázeňské pohárky bohatší. 😀 Nedalo se jim odolat. Krása střídá kýč, eleganci a nádheru. Najdete tam pohárky nejroztodivnějších stylů i tvarů. Jeden prostě nestačil a minerálka se z nich pak pije mnohem snadněji. Ostatně, jeďte se tam podívat a jestli zvládnete odjet jen s jedním, osobně vám pogratuluju. 🙂