Bohatá historie Karlovarského kraje se neodráží jen v památkách na jeho území. Mezi významné části kulturního dědictví patří i lidové zvyky a obyčeje, ty vánoční nevyjímaje. S těmi, které se v regionu uchovaly dodnes, i s těmi dávno zmizelými, vás seznámíme v následujícím článku.


Čas adventu v kraji

České Vánoce jsou bohaté na různé tradice a zvyky. Mnohé z nich se už vytratily, jiné se stále v rodinách dodržují. Jak dříve probíhal advent v Karlovarském kraji a lišil se nějak od toho, jak ho prožíváme dnes?

Dnes je předvánoční čas často hlavně o pečení a úklidu, možná si myslíte, že jde výdobytky moderní doby, jde však o tradice, které pocházejí už z poloviny 19. století. Egerlandské Vánoce byly plné zvyků a obyčejů a pečlivá příprava na svátky k nim bezpochyby patřila tehdy stejně jako dnes. Sladké pochoutky nechyběly na žádném stole. Několik dní před Vánoci se všude pekly štoly a vánočky z pšeničné mouky a chleba. Někde ženy pekly i kulaté bochánky jako na Velikonoce.

Stejnou důležitost jako dnes měl i předvánoční úklid, který znamenal vyčištění celého domu. Zametalo se březovými košťaty a na venkově byly předsíně vystlány žitnou slámou, která se vynášela až na první svátek vánoční. Když bylo vše náležitě uklizeno, tak se do místnosti stavěly betlémy. Ty měly různé podoby, od skromných po skutečná mistrovská díla řezbářů.

A k předvánočnímu období patřil také výlov rybníků a zabijačky. Bez pravé zabijačky byly Vánoce nemyslitelné. Samozřejmě pouze u těch bohatších vrstev, chudí lidé v Krušnohoří pochopitelně žádné prase zpravidla neměli. Prase se zabíjelo vesměs čtrnáct dní před svátky, udělaly se velké hody a sezvalo se velké množství lidí.


Štědrý den

Nejvýznačnějším dnem celého vánočního období byl ale samozřejmě 24. prosinec. Ten zahajoval dvanáct posvátných dní a nocí zimního novoročí, které končily na Tři krále. Na Štědrý den se již nesmělo pracovat, vyjma příprav na večeři. Také se nesmělo věšet prádlo. Tradovalo se totiž, že to přinese velké neštěstí dobytku, neboť pověšené prádlo symbolizovalo staženou kůži z mrtvého dobytčete.

Na Štědrý den se rovněž nesměly zatloukat hřebíky a darovat či půjčovat věci. Střepy toho dne přinášely neštěstí a byl také nařízen přísný půst. Lidé tak mohli konzumovat pouze postní jídla, jako byla zpravidla hrachová polévka a kousek chleba nebo černá káva s chlebem. Co se ale týče spatření zlatého prasátka“ jakožto odměny za celodenní poctivý půst, v oblasti Karlovarska nebyla až do počátku 20. století tato pověra vůbec známá.


Štědrý večer

Hlavní událostí dne byla, stejně jako dnes, slavnostní večeře a následná nadílka pro děti.  O večeři se mělo jíst tolik, až mastnota stékala z brady na stůl, na který mělo přijít devatero či sedmero jídel. Sled a druhy jídel se sice v jednotlivých obcích lišily, všude ale byly oblíbené pečené placičky z kynutého těsta s názvem Gepackene Pöizhla, kterým se v tehdejší karlovarské oblasti žertovně přezdívalo „selská ryba“ a pak také různě upravovaný kapr – pečený, smažený, na modro, na černo či s knedlíkem v polské omáčce. Velice pozorně se pojídala hlava kapra. Otec rodiny z ní vyňal dvě kůstky zvané „Ryba” a „Matka Boží” a ty se pak nosily po celý rok v peněžence pro štěstí.

Jídlo začínalo polévkou. Bohatá večeře na selském statku obsahovala bramborovou, hrachovou či rybí polévku, placičky, sladkokyselou omáčku s knedlíky, smaženou rybu s bramborovým salátem, štolu s máslem, medem či zavařeninou, kávu s chlebem a pečivem, punč, čaj, destiláty, jablka, ořechy, hrušky a vařené sušené švestky. V chudších rodinách se místo kapra podávaly jiné ryby, například treska, sleď či ryby říční. V Krušných horách se jedly žemle máčené v teplém mléce a houbová omáčka s bramborovým knedlíkem.

Před jídlem se rodina nahlas pomodlila a během večeře hořela na stole posvěcená svíce. Pokud to bylo jen trochu možné, sešli se u štědrovečerní tabule všichni rodinní příslušníci, pouze však sudý počet lidí, i kdyby to mělo znamenat pozvat na večeři někoho z ulice. Dveře byly uzamčené, aby nikdo nemohl rušit a od stolu se také nesmělo vstát – věřilo se, že by to rodině přineslo neštěstí.

Muselo se ochutnat od všeho, co bylo na stole. Stůl kryl vždy bílý ubrus. Někde pod něj dávali hrstku sena či slámy jako podobenství toho, že Ježíšek ležel na slámě, jinde zase stavěli pod stůl hrnek s vodou a 7 zrnky ječmene – to mělo rodinu chránit v novém roce před ječnými zrny. K ochraně sloužily i česnek a cibule pověšené na dveřích. Pod ubrus se kladly i další předměty, například peníze, aby jich bylo dost, nebo jablko pro štěstí.

A to nebylo zdaleka všechno. Po večeři se věštilo z ořechů a jablíček, čí stínu svíce a nechyběly, stejně jako v mnohých rodinách i dnes, plovoucí svíčky. Přes noc zůstával na stole bochník chleba, aby bylo vždy dost jídla. A častým zvykem bylo také zanášení zbytků od večeře ovocným stromům, aby byly plodné.


Stromek a vánoční nadílka

Vánoce na Egerlandsku byly nemyslitelné bez vánočního stromku, který někde mohla nahradit ozdobená smrková větev. Stromek byl na vsích malý, se svíčkami, jablky, ořechy, křížalami a perníčky. Stromek se strojil večer nebo v noci před Štědrým dnem a navrch se dávala špička, hvězda, nebo anděl. Teprve po 1. světové válce se objevil na náměstích a nechyběla pod ním kasička, do které se dávaly peníze pro chudé děti.

Před Štědrým dnem psaly děti Ježíškovi psaníčko se svými přáními a dopis poté nechávali za oknem. Na Chebsku si zase děti rozprostíraly na stůl kapesníky, které byly určené pro nadílku dárků. Samotná nadílka kolem poloviny 19. století probíhala až po půlnoční mši, případně až druhý den ráno. Děti se ráno vzbudily s tím, že zatímco spaly, byl u nich Ježíšek s dárky. Teprve později převládly nadílky hned po večeři, tak jak je známe dnes. Příchod Ježíška ohlašoval, stejně tak jako v mnoha dnešních domácností, zvonek. Dárky byly rozličné, na vsích skromné, ale praktické. Chlapci dostávali zpravidla nějaké oblečení a dřevěné figurky na hraní. Dívky byly obdarovány rovněž šaty a k tomu například kolébkou s panenkou, hřebínkem či jehelníčkem.

Po nadílce se zejména mládež věnovala různým hrám ke zjištění osudu. Lilo se olovo, házelo botami, zvedaly se hrnky, počítala a tahala se polínka a házelo se slupkami jablíček, z nichž bylo možné vyčíst iniciálu jména vyvoleného. O půlnoci se hledělo do komína, kde se jako v zrcadle měly zjevit události následujícího roku. A podobných her a pověr existovaly desítky, z nichž se některé uchovaly dodnes.


První a druhý svátek vánoční

Boží hod vánoční býval pro naše předky nejvýznamnějším dnem vánočních svátků. Vzájemně se navštěvovali příbuzní, kteří si přáli veselé Vánoce a těžištěm dne bývala návštěva mše. Mládenci šlehali děvčata „barborkami”, za což dostávali žemle, vánočku, koláče, ale také kořalku.

Protože Mučedník sv. Štěpán platil za patrona koní, měli se 26. prosince projet koně, aby zůstali zdraví. Sedláci proto v ten den koně s oblibou zapřahali do saní a konali s nimi okázalé vyjížďky. Na Štěpána bývali také přijímáni sloužící a poprvé od začátku adventu se smělo tančit, takže se rovněž odbývaly četné vánoční věnečky.


Příchod nového roku

Závěr roku patřil stejně jako dnes svátku sv. Silvestra papeže. Na Chebsku byl poslední den kalendářního roku nazýván starým nebo také druhým Štědrým večerem a v této oblasti se proto udržovaly zvyky stejné jako o Štědrém dnu. Další zajímavou tradicí bylo například vaření knedlíků, do kterých se vkládaly lístky s pořekadly nebo s různými přáními. První knedlík, který se vynořil z vroucí vody, se vylovil, otevřel a veřejně přečetl. K velmi známým zvykům udržovaným v Karlových Varech patřilo také půlnoční metení štěstí na schodech kostela sv. Máří Magdaleny. Po silvestrovské noci bývalo důležité probuzení do prvního dne nového roku. Platilo, že jak na Nový rok, tak po celý rok. A hned po ránu přišly ke slovu opět barborky, tentokrát na pomlázku s nimi přicházela děvčata za chlapci. Lidé také dávali dobrý pozor, koho ten den potkají jako prvního. Byla-li to stará žena, věštilo to smůlu, dítě nebo zapřažený povoz pak znamenal štěstí.

Celé posvátné období Vánoc a Nového roku završuje 6. ledna svátek Tří králů, který je připomínkou biblického příběhu o příchodu tří mudrců do Betléma. Naposledy se tak zapalují svíčky na vánočním stromu. S tímto dnem se pojí tříkrálová obchůzka spojená se zvykem vykuřování světnic a opatřením dveří symbolem požehnání v podobě nápisu C M B (Christus Mansionem Benedicat), které jsme si zvykli číst jako zkratku jmen tří mudrců či králů, tedy Kašpara, Melichara a Baltazara. Nápis ale lze přeložit i jako větu Bůh žehnej tomuto domu.

Jedním z míst, kde se setkávají současné i historické vánoční tradice, je statek Bernard v Královském Poříčí. Pokud vás tedy dnešní povídání zaujalo, určitě si tam udělejte výlet. 🙂